čtvrtek 16. února 2017

Díl 16.:Má vlast: Rusko



Město Něrechta

Ruská studentka Anya


1.       Odkud pocházíš? Můžeš popsat své město?
Pocházím z malého města z centrální části Ruska, myslím tu část před Uralem. Vlastně to není úplně centrální část, vzhledem ke členění našeho teritoria. To město se jmenuje Něrechta. Je to staré město, kdy první zmínky o něm pocházejí už z roku 1214. Je to hezké a  přátelské místo, plné zeleně, obklopeno lesy a poli. Populace čítá okolo 30 000 obyvatel. Lidé zde velmi respektují své náboženství. Na tak malé ploše je hned sedm kostelů a jeden z nich se nachází na „léčivém kopci“. Je to tradice vylézt na tento kopec sedmkrát, když žádáme svatého patrona o zdraví. Potom pijeme vodu ze svatého pramene. Jsem hrdá na naše město. Jeho historie je velice bohatá a důležitou roli hrálo také během druhé světové války. Co dál? Je tu také pár starých továren, šest škol a nádherná scenérie. Mám ráda všechno a nemůžu se rozhodnout, co dalšího ještě popsat……J

2.    Chtěla bys něco ve své zemi změnit?
Možná….ne, zřejmě ne! Ale chtěla bych tady vidět více rozvoje. Věřím tomu, že jsme stále ohromná říše. Možná ale potřebujeme nějakou inspiraci nebo podporu. Rusové jsou velmi milí a laskaví lidé, ale někdy bych řekla, že jsou až příliš naivní. Z historie nám zůstaly tendence čekat na vlídného krále, který naši zemi povede četně a bezelstně. Domnívám se, že bychom měli přestat čekat, změnit režim a zkombinovat ho s mocí lidu, teritoria a vlády.

3. Jsi spokojená s politickou situací ve své zemi?
Docela ne. Jak už jsem uvedla, potřebujeme jiný režim. Potřebujeme zavést ochrannou politiku v oblasti migrace a produkce.  Máme problémy na trhu práce, zároveň si myslím, že rubl by mohl více expandovat. Chtěla bych, aby Rusko zastávalo aktivnější roli ve světové ekonomice. A abych byla upřímná…přála bych si, aby naše vláda byla více transparentní, ne tak zkorumpovaná, jako dnes. Byrokratizace by taky mohlo být méně…
Také si potřebujeme upevnit důvěru na poli světového obchodu a s mezinárodními vztahy bychom taky měli něco udělat….Ten seznam bude asi nekonečný. Moc se o politiku nezajímám…ty hlavní problémy zůstávají uvnitř země. Pokud budeme mít nepořádek ve vlastní zemi, nemůžeme být úspěšní ve světě.

4.  Jaká je vaše místní specialita?
Hmmm, asi jako všude…pirohy, přece!!!! J Zbožňuju je. A taky bliny (palačinky). Taky jsou tu běžné mléčné produkty jako tvaroh, mléko a smetana. Všechno je tak kalorické. V dávných časech byli naši předci chudí, a tak se živili jen zeleninou a krupicí. Hodně jíme taky dýně, zelí, brambory, mrkev, tuřín, obilí, pohanku, oves…Taky milujeme chodit do lesa a sbírat hřiby. Řekla bych, že velmi tradiční pokrmy jsou krupice, polévky (ale ne krémové), bramborové lívance…apod.

5. Jaké jsou vaše tradiční zvyky, svátky?
Například čas ke zpovědi, je to tak trochu jiný typ, než západní karneval. Oslavujeme asi tři dny…je to lidový festival, velmi rozšířený. Všichni jedí bliny…snad úplně se vším…fakt! J S lososem, masem, vejci, medem, marmeládou nebo jen tak pocukrované. Něco tradičního je třeba ...hm takový ten sloup. Nahoře jsou různé dárečky, ale většinou jsou jen pro silné muže, jelikož každý nedokáže vyšplhat tak vysoko. Máme taky takovou speciální figuru maslenicu, kterou pak spálíme a tím dáme sbohem zimě. Taky bylo zvykem nechat z kopce kutálet zapálený stoh obilí, ale tohle jsem nikdy naživo neviděla. Jo, a sáňky, ty jsou hodně tradiční J

6. Co a proč studuješ v Německu?
Studuji ekonomii…v Rusku je moje specializace na světovou ekonomiku. Ale vlastně ani neznám důvod, proč jsem tady v Německu. Chtěla jsem jet kamkoliv, co nejsnadnější cestou, bez zbytečných starostí.  Prvním krokem k rozhodnutí bylo, že jsem se začala učit německy. Zjistila jsem, jak je krásné a pohodlné neučit se ji. Ale po krátké době, mě moji přátelé začali nenávidět. A já se zase přinutila a zamilovala se J

7.Můžeš porovnat ruskou kulturu s tou německou?
Ne, vůbec ne. Jsme velmi rozdílní. Všechno je to o mentalitě. Ne, všichni Němci nejsou přesní, organizovaní…jsou to stereotypy, které z nich dělají roboty. Rusové nejsou přesní ani organizovaní…ne jen si dělám legraci. Prostě nejsme Evropané, ale je možná lepší srovnávat celou Evropu s Ruskem. Víš, taková ta představa, že ve svých hlavách jsou Rusové Evropany, je mylná, spíš se tomu jen smějí, když to o nich někdo říká.
Rusové nemají v oblibě otázku “jak se máš?“, jelikož je to jen zdvořilostní fráze, a ve skutečnosti se nikdo nezajímá, jak se vám daří. Tady v Evropě jsou lidé více otevření a v pohodě. Naopak v Rusku se lidé jakoby snaží chránit svůj svět, jejich soukromý svět. A pokud někoho přijmeme jako přítele, pak mu dáme cokoliv. Tady to až tak nepociťuji…

8.   Můžeš jmenovat nějaké stereotypy o Němcích?
Prvně co se mi vybaví, když se řekne Německo je logika, kvalita a currywurst. Je těžko jmenovat nějaké opravdové stereotypy, ale nech mě se zamyslet….možná, to co jsem už řekla, přesnost, nedostatek smyslu pro humor a možná drsnost, ale jak říkám, nedá se to vztahovat na celý národ. A jasně, Němci pijí pivo, poslouchají zákon ….:)
Naopak, zase všichni Evropané si myslí, že máme jen vodku místo vody, taky naše krev a řeky jsou vlastně vodka…..:D

9.   Co je nevhodné říkat nebo dělat ve tvé zemi?
NEŘÍKAT NA ZDOROVYE!!!! Nesnáším to ! V Rusku máme specifický systém říkání čin-čin J Dále není vhodné si dělat legraci z rodičů…nikdy ty vtípky nemusí být zapomenuty. Ale, musím říct, že jsme přátelský národ, ale když někdo začne Rusy urážet, není to dobré, zvlášť když ten někdo je cizinec.

10. Jsi pyšná na svou zemi?
Ano, to rozhodě. Jsme silný, mocný a spolehlivý národ. Velká říše!

11.   Chtěla by ses přestěhovat?
Uvažovala jsem o tom už dříve. Chtěla jsem změnit své trvalé místo bydliště. Ale po tom, co jsem strávila šest měsíců v Německu jsem zjistila, jak mi Rusko chybí. A hodně….tam můžu být sama sebou, blízko přátel. Nejlepší věc, kterou si dovedu představit je, že odjedu do zahraničí na pár měsíců a pak se zase vrátím domů. Doufám, že to bude nějak propojeno s mým budoucím zaměstnáním.

12. Víš něco o České republice?
Hmm. Vlastně toho moc nevím. Ale strávila jsem tam prázdniny, jako ostatně mnoho Rusů J Strašně moc se mi líbí architektura, právě jako ta v Česku. Myslím si, že je to velice krásná, poněkud malá, ale pyšná země. Právě teď čtu knihu od Milana Kundery a přibližuje mi to Prahu v roce 1968. To nebyl moc hezký čas…Ale teď zase můžu vidět, jak to všechno zvládla a jak vypadá v tuto chvíli. Potkala jsem plno lidí, kteří jsou patrioty a opravdu milují svou zemi, která je krásná, náboženská a přátelská J.

Mockrát děkuji za rozhovor.

Láká Vás cesta do Ruska? J
Vaše T.

sobota 5. listopadu 2016

Můj prapradědeček a TGM ....


Nevím, zda-li znáte ten pocit, když v průběhu svého života zjistíte, že vaši předci nebyli jen tak nějací lidé. Musím říct, že tento pocit je k nezaplacení. Vždycky jsem si přála dozvědět se něco víc o své rodině... člověk tak najednou, začne úplně jinak přemýšlet. 

Koncem října se uskutečnilo odhalování pamětní desky mého prapradědy Jana a jeho syna Zdeňka( bratra mého pradědy) v Uherském Brodě. Díky tomuto jsem se mohla seznámit se svou širší rodinou, o které jsem v podstatě neměla ani potuchy. Tato událost byla nádherná a velice pečlivě zorganizovaná, naše velké díky patří mé (objevené) příbuzné Evě Cochard, která nejen tuto nezapomenutelnou událost zorganizovala (spolu s ostatními členy rodiny), ale i poskytla následující text s fotografiemi.

Jsem ráda, že to říkám: jsem moc hrdá na svou rodinu !!!



Náš rodokmen


Vážené dámy, vážení pánové,
sešli jsme se zde u příležitosti odhalení pamětní desky dvou význačných Broďanů, Jana a Zdeňka Rennerových. Od narození dr. Jana Rennera brzy uplyne 150 let, v případě jeho syna Zdeňka si letos připomínáme 30 let od jeho úmrtí. Odhalení jejich pamětní desky v tuto dobu kolem 28. října je i značně symbolické. Oba byli skutečnými vlastenci, angažovali se ve veřejném životě našeho města, pokud jim to bylo umožněno politickými okolnosti dané doby.
Dovolte mi tedy prosím kratší připomenutí jejich života a působení v Uherském Brodě.
Dr. Jan Renner se narodil 22. listopadu 1866 jako nejmladší ze šesti sourozenců v dnešní Praze – Dejvicích, kde byl jeho otec správcem hospodářského statku Jenerálka. Po absolvování gymnázia se Jan studoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, která ukončil patrně v roce 1891 a nastoupil do advokátní kanceláře v Novém Jičíně. Poté se usadil v Uherském Brodě, kde pracoval u c. a k. notáře dr. Josefa Pfeffera v tomto domě.
Jan Renner se v roce 1894 oženil s notářovou dcerou Emílií. Narodil se jim syn Jan, budoucí advokát a starosta Prahy – Královských Vinohrad. Na jaře 1895 umírá notář Pfeffer a dr. Renner si v tomto domě otvírá svou vlastní advokátní kancelář. Manželství Jana Rennera s Emilií ale náhle končí tragicky, když jeho žena zemřela po porodu druhého dítěte na podzim roku 1896.
Jan Renner se téměř ihned po příchodu do Uherského Brodu ponořil do vlastenecké činnosti. V roce 1895 se stává v pořadí druhým starostou Sokola v Uherském Brodě a svou funkci zastává až do příchodu první světové války, kdy v roce 1914 na funkci rezignuje. I jeho přičiněním se tato organizace podílela na rozkvětu národní otázky ve městě i v přilehlém okolí. V roce 1898 bylo otevřeno Krajinské muzeum v Uherském Brodě, na jehož přípravách se podílel. O rok později stál Jan Renner u ustavení Muzejní společnosti.
V roce 1899 se vdovec Renner žení podruhé, a to s Emerencií Poláchovou. Z tohoto manželství se narodil v roce 1901 syn Jaroslav, známý jako úspěšný stavitel, dcera Božena, provdaná za továrníka Křenka, syn Václav a syn Zdeněk, jdoucí v advokátských šlépějích svého otce.
Díky svým oběma ženám - Emilii a Emerencii - které Janu Rennerovi zajistily klidné rodinné prostředí a postaraly se o chod domácnosti, se mohl Jan Renner bez starostí plně vrhnout do politického a kulturního života města Uherského Brodu.
Silné přátelské pouto pojilo Jana Rennera s hrabětem Václavem Kounicem a jeho druhou ženou Josefinou. Dále byl Jan Renner členem bezpočtu spolků a organizací – např. byl léta předsedou představenstva Okresní záložny, byl zastoupen ve vedení Hasičské jednoty, byl také činovníkem myslivecké honební společnosti.
Jako člen Moravské strany lidově-pokrokové (moravští Mladočeši) se aktivně účastnil v období před první světovou válkou několika volebních bojů o uherskobrodskou radnici, stejně tak kandidoval do zemského sněmu Moravy. V letech 1914 – 1917 plnil Jan Renner svou vojenskou službu v kroměřížské vojenské nemocnici.
V říjnu 1918 byl postaven do čela Národního výboru Uherskobrodska, který vyhlašoval ustavení Československé republiky. V roce 1919 byl zvolen starostou Uherského Brodu za Československou stranu národně demokratickou. Mandát starosty Uherského Brodu obhájil v roce 1924, avšak po jeho skončení v roce 1928 odešel natrvalo do ústraní a věnoval se již jen své advokátní praxi.
Za 10 let působení Jana Rennera v čele se město pozvedlo z poválečné bídy nastoupilo k prvorepublikovému rozkvětu. Prováděla se výstavba rodinných domů, muzea, nádraží, vodojemu a byla provedena regulace řeky Olšavy. V roce 1927 byla dokončena stavba úředních budov okresního hejtmanství a v bývalé farské zahradě pod hradbami byla postavena nová budova okresní nemocenské pojišťovny. Uherský Brod a blízké Luhačovice také navštívil prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Dr. Jan Renner zemřel 10. února 1947 ve věku 80 let.
Zdeněk, nejmladší syn dr. Jana Rennera, se narodil 29. prosince 1910. Zdeňkovo mládí bylo nerozlučně spjato s činností ve Skautu. Ve volných chvílích rád sportoval, oblíbil si zejména házenou a pak také tenis, který rekreačně provozoval do pozdního věku. Svá právnická studia na Karlově univerzitě dokončil Zdeněk Renner na počátku roku 1935, kdy získal titul doktora práv. Měl možnost pokračovat v dalším studiu v Římě, ale této nabídky vzhledem ke zhoršující se politické situaci s hitlerovským Německem nevyužil a dal přednost službě v československé armádě jako důstojník. Vojenské působení Zdeňka Rennera začalo na Slovensku, později se vrátil na Moravu.
Během druhé světové války pracoval v advokátní kanceláři svého otce. Neušel však zájmu nacistických okupačních orgánů a hrozilo mu nasazení na práci do Říše. Byl však včas varován a podařilo se mu ukrýt.
Po skončení druhé světové války přejímá vedení advokátní kanceláře svého otce. V letech 1946 – 1948 je Zdeněk Renner zvolen předsedou Okresního národního výboru v Uherském Brodě za Československou stranu lidovou. Poválečné úkoly nebyly zanedbatelné, ve většině obcí probíhaly rekonstrukční práce a byla dokončována elektrifikace. Během svého působení v čele Okresního národního výběru přivítal dr. Renner mnohé významné návštěvy, zmiňme za všechny např. ministra zdravotnictví dr. Adolfa Procházku, místopředsedu Československé strany lidové. Na podzim roku 1947 Zdeněk Renner spoluřídil Sjezd lidových zemědělců Zlínského kraje, který se konal v našem městě. Při této příležitosti se sjelo na 5 000 zemědělců, aby podpořili dodržování parlamentní demokracie a vyjádřili věrnost odkazu otců zakladatelů.
Po komunistickém únorovém převratu v roce 1948 je ale Zdeněk Renner rychle odvolán ze své funkce, stejně jako většina lidovců a národních socialistů. Hrozí mu uvěznění, podobně jako jeho spolupracovníkům. Na možnou politickou kariéru v podobě poslance Národního shromáždění může zapomenout. Vývoj událostí jej přinutil řešit i existenční problémy. Nakonec mu bylo dovoleno skromně vykonávat svou advokátní praxi, musel ale zanechat veřejné činnosti, další jeho politické ambice byly vyloučeny. Navíc pro něj platila i v advokátní praxi určitá omezení, nemohl např. vystupovat jako obhájce v soudních procesech činů proti republice.
V roce 1950 se Zdeněk Renner oženil s Evou Fričovou. Z tohoto manželství se narodily dcery Zdeňka a Barbora. Dr. Zdeňka Rennerová, provdaná Kundratová, navázala na rodinnou tradici a pokračovala v advokacii po vzoru svého otce a dědečka. V právnické profesi dnes pokračuje i její dcera, vnučka Zdeňka Rennera - Eva.
Jako advokát pracoval dr. Zdeněk Renner až do roku 1978, poté odešel do důchodu. Zemřel 3. července 1986.
Byli bychom rádi, aby nám pamětní deska Jana a Zdeňka Rennerových připomínala jejich život a práci, která vždy patřila tomuto městu.


Děkuji všem za pozornost.


Video z odhalování pamětní desky: https://www.youtube.com/watch?v=pQmpcWE8Tro





Foto z rodinného archívu.


Vaše T.






pátek 25. března 2016

Díl 15.: Má vlast: USA




Americká studentka Lisa


1.       Odkud pocházíš? Můžeš popsat své město?
Narodila jsem se a vyrostla ve Washingtonu DC., tak jak jistě očekáváte, je to velmi velké město plné rozmanitostí. Hlavně na jaře, když kvetou třešně.

2.       Chtěla bys něco ve své zemi změnit?
Každá země má své silné a slabé stránky a USA nejsou výjimkou. Užívám si německý životní styl se všemi těmi pekařstvími na každém rohu a  dostupnou veřejnou dopravou. Ale těším se na ústřední klimatizaci a vodu v restauraci zdarma.

3.       Jsi spokojená s politickou situací ve své zemi?
Jako stážistka jsem pracovala ve Velšském národním shromáždění a viděla jsem jak každodenní práce vlády malé země, změnila mnoho mých dřívějších pohledů na politiku. Doufám, že američtí politici se budou snažit věnovat více času a prostředků, které by jim pomohly efektivně  a důkladně řídit vládu.

4.       Jaká je vaše místní specialita?
DC je velice rozmanité místo, je velmi těžké určit jedno jídlo, jako typické. Na druhou stranu, je docela jednoduché najít vynikající jídlo jakékoliv národnosti....tohle je zde velice běžné ...mísit pupusu (pečená plněná placka původem ze Salvádoru) a hned potom pho (vietnamská polévka).

5.       Jaké jsou vaše tradiční zvyky, svátky?
Určitě Den díkuvzdání, to je jeden z těch nejtradičnějších svátků. Rodiny se sejdou a pohromadě připravují spoustu chodů, tedy hlavně krocana, brusinkovou omáčku, chlebovou nádivku, brambory, nejrůznější zeleninu a dýňový koláč. Před jídlem se všichni postavíme okolo stolu a každý vysloví něco, za co je vděčný.

6.       Co a proč studuješ v Německu?
Studuji dvojobor němčina a evropská studia. První rok jsem strávila v Cardiffu na fakultě Evropské politiky a pak tedy v Münsteru na Westfälische Wilhelm Universität, kvůli zlepšení mých jazykových znalostí a taky protože jsem chtěla poznat zase jinou kulturu. V roce 2012 jsem se účastnila výzkumného projektu v oboru filozofie v Cáchách. Není lepší způsob,jak tohohle dospět, něž se do toho zcela ponořit.

8.       Můžeš porovnat německou kulturu s tou americkou?
Srovnávání dvou kultur je vždy velmi zajímavé. Americká kultura byla velmi ovlivněna německými migranty z 19.století. Ale dnes bych řekla, že jsou si dost podobné...když Američan přijede do Německa (nebo naopak) bude příjemně překvapen.

9.       Můžeš jmenovat nějaké stereotypy o Němcích?
Když Američan přemýšlí o typickém Německu, vybaví se mu Bavorsko: všichni nosí lederhosen (kožené kalhoty), pijí pivo, žijí v horách s pár kravami, naštvaně pokřikují a jsou trochu rezervovaní k ostatním...Ale více lichotivě jsou Němci známí pro svou přesnost a dochvilnost a taky jejich obezřetné chování, co se ekonomiky týče.

10.   Co je nevhodné říkat nebo dělat ve tvé zemi?
Je možná vhodné vyvarovat se politických a náboženských témat, pokud hovoříte s člověkem a moc dobře ho neznáte.

11.   Jsi pyšná na svou zemi?
Jsou lidé, kteří jsou šťastni za ty všudypřítomné americké vlajky a jí hamburger ve jménu svobody, ale  já se nechci podílet na takovémto chování. Nicméně taky mi hodně času zabere omlouvání se za mou národnost, když jsem právě v Německu...což není ze strany Němců tak docela fér.

12.   Chtěla by ses přestěhovat?
Po promocích se chci vrátit na několik let do Evropy. Myslím si, že žít v zahraničí, dává člověku mnohem lepší perspektivu a naučí se žít a oceňovat jinou kulturu,domnívám se, že tohle je neocenitelná zkušenost.

13.   Víš něco o České republice?
Ještě jsem v Česku nebyla, ale slyšela jsem, že pěkně zapadá do středu Evropy s míšením východních a západních vlivů. Praha je světově proslulá a rozhodně ji chci navštívit.



Láká vás cesta do USA?
Vaše T.

sobota 5. března 2016

Díl 14.: Má vlast: Brazílie


São Paulo

Brazilský student medicíny Luis.

1. Odkud pocházíš? Můžeš popsat své město?
Pocházím ze São Paula v Brazílii.
Mé město je poněkud složité popsat, protože je velké, větší než by mělo... a nikdo ti nemůže říct, že ho zná dokonale. Každý člověk zná z něho jen malou část, většinou ta místa, kterými chodí denně, nebo části centra města. Ale, upřímně řečeno není příliš jasné, kde se centrum přesně nachází.

Blízko jádra města křižují cesty a dráhy staré poničené továrny a prázdná místa. Městská hromadná doprava byla postupně převedena do západní zóny a opravdový trh s realitami se stará o to, zničit staré domy a nahradit je rozměrně menšími výškovými budovami-proces, který nekončí a rozšiřuje se přes více a více sousedství. Produkuje to surrealistické a někdy jakoby válečné krajiny.

Samotné město se potýká s chudobou a neschopností veřejné správy se postarat o své vlastní území a předražený trh s nemovitostmi nebo nedostatečnou infrastrukturu, školy a bezpečnost. Půda není využita, jak by měla být. Lidé platí horentní sumy soukromníkům a není to moc spravedlivé. Většinou si tam pak postaví domky, ale moc peněz jim nezbývá.
Město jako takové je jako monstrum, obří s dvěma tvářemi: život v “centro” není bezpodmínečně lepší než na předměstí a naopak. Samozřejmě je tam několik bohatých sousedství, kde je život lepší, ale je to spíš vzdálené od reality a stejně umělé jako jejich architektura. Například předstírající italské vily nebo domy se skandinávskými střechami, přizpůsobené na sníh.....u nás v teplé, tropické zemi.

2. Chtěl bys něco ve své zemi změnit?
Ano, obecně bych chtěl změnit mnoho věcí.
Aby stará a historická místa nebyla bourána, aby se tam zachoval duch tradice a úcty. Národní hudba, jména a zvyky jsou podřízeny nové vlně mezinárodní módy. Deštné pralesy by měly být chráněny, jelikož lidé mají právo žít ve své zemi, tam kde chtějí a nebýt tlačeni do “favelas” ve velkých městech. Aby naše příroda a kultura tady byla opravdu pro nás a ne proti nám. Pokud má místo svou vlastní identitu a nekopíruje ostatní (jako mnoho modernistických spisovatelů např. Mario de Andrade), potom to je místo, kde bych chtěl žít. 

3. Jsi spokojen s politickou situací ve své zemi?
Myslím si, že politická situace je odrazem společnosti samotné. Čím je populace vzdělanější, tím více může být vláda vedena tím správným směrem zdravého rozumu. Naopak, co se může zdát dobré, může zemi občas zjizvit.  Politická situace v Brazílii je obecně dobrá. Žijeme v demokracii 30 let, a vlastně je to poprvé, co se něco takového stalo. Je to země , kde koncem 19.století byly jen plantážní farmy s vlastníky a otroky. Po většinu 20.století jsme žili v diktatuře fašistického typu, vedeni elitami z minulosti, nutno říct za mezinárodní pomoci. Přerod v demokracii záleží na vzdělané společnosti, která je ochotná popadnout svůj vlastní politický osud a vést ho etickou cestou směrem, kam chtějí. Ale v tomto bodě ještě nejsme.

4. Jaká je vaše typická místní specialita?
Sladké brambory a maniok jsou původně brazilské, stejně jako marakuja, kešu, guava, pequi, para-ořechy, jenipapo, tamarind, třešeň, jabuticaba, aceroly, taro, jamy , abiu, caja, açaí, cupuaçu, papája, soursop, kakao samo o sobě, guarana...
Dá se říct, že denně jíme fazole  na různé způsoby, dušenou zeleninu jako salát s česnekem. Maso je tady levné a chutné, často pořádáme grilovací večírky, kde nesmí chybět tanec jako samba. Máme rádi pečený maniok se slaninou farofa. Existuje taky spousta sladkostí jako arašídy, čerstvá kukuřice, kokosový ořech nebo tykev. Hnědý cukr je sladkost vyrobena z cukrové třtiny a také existuje úprava na džus. Známá sladkost je také quindim vyrobena z vaječného žloutku a kokosu....
Evropané si na naše jídlo zvyknou velmi rychle a zcela si ho zamilují, to je také jeden z důvodů proč se jim nechce zpět domů J

5. Jaké máte tradice či svátky?
Svátek svatého Johna je nejdůležitější událost, tančíme, jíme, hrajeme a obvykle je i obrovský ohňostroj. Pijeme teplý nápoj quentão.

6. Co a proč studuješ v Německu?
Studuji medicínu a jsem zde na výměnném pobytu.

7.Můžeš srovnat německou kulturu s tou brazilskou?
Nejlépe se tohle dá srovnávat, když člověk prožije ten rozdíl na vlastní kůži. Vnímá shodné a odlišné body. Kultury nikdy nejsou zcela stejné.
Myslím si, že když Evropané a lidé ze Severní Ameriky mají nějak definovat Jižní Ameriku, často hovoří o stereotypech, takových, jaké vidí v Hollywoodu. Ale je to jen vytržené z kontextu.

U nás máme komplexní společenství produkující unikátní životní styl, literaturu a umění, stejně jako akademické aktivity zejména v humanitních vědách. Zároveň se na sebe snaží nahlížet sebekriticky.
Kromě toho bych řekl, že tato společenství by neměla být vnímána jako stará kultura, ale tradiční kultura mísící se s místním koloritem.  Kultura neznamená jen zvyky a způsoby (které chudoba může produkovat), avšak tento pojem znamená správný a jedinečný způsob nahlížení na svět v autentické interpretaci všeho. Vlastnit správnou“ kulturu je něco většího a možná dnes více spojováno s náboženstvím než s místem nebo jazykem. V tomto smyslu se dá těžko konstatovat, že jihoamerické země mají jednu velkou kulturní jedinečnost. Samozřejmě je tady mnoho prořídlých domorodých kmenů s jejich vlastním jazykem zejména v Amazonské oblasti, kterou se antropologové snaží kontaktovat a informovat o křesťanství, ukončit jejich tradiční kulturu a přizpůsobit je dnešnímu konzumu, znásilnit jejich vlastní kulturu….a připodobnit je nám. Naštěstí existují výjimky.

Brazílie byla kolonií, stejně jako jiné jihoamerické země a proto jazyk, způsob života, náboženství, hodnoty či způsoby přijatelného chování sem byly zavlečeny zvenčí. To zvenčí je  správné, kdežto původní  barbarské.

Země  nového světa jsou  země přistěhovalců, které byly založeny pro potřeby rozšiřujícího se kapitalistického  systému v Evropě a byly obvykle ovládány silnou vládou, která sloužila ke zbohatnutí elitám.

I přes tohle všechno existují kulturní rozdíly. Řekl bych, že Brazílie je země s malou národní hrdostí. Lidé tady nepláčou před národní vlajkou (to by se muselo udát něco VELMI silného například ve spojitosti se zeměmi, které Brazilci moc nemusí). Proto prostě neuznávají sebe jako součást tohoto místa a kultury. A to se mi nelíbí.

Sergio Buarque de Hollanda říká, že Brazilci jsou od Španělů odlišní v pravidlech chování a neformálnosti, i když to zní směšně. Lidé se snaží být nebo vypadat, jako by byli blízcí přátelé, toto může vest k přetvářce. Souvisí to s ekonomickou organizací, kde pouze úzký okruh lidí má politickou moc a oprávnění k podnikání. Máte o to usilovat, jinak nebudete mít nic….Jeho slavná kniha "Raizes do Brasil" z roku 1937 je dobrý začátek pro kulturní diskusi.

8.Co by neměl cizinec říkat/dělat, když přijede do Brazílie?
Může říkat co chce, nikoho neurazí.

9. Jsi pyšný na svou vlast?
Ne.

10. Chtěl by ses přestěhovat do jiné země?
Můžu žít kdekoliv….tam, kde mi to bude dávat osobní smysl. Pokud bych žil izolovaně bez interakcí …změnil bych to.

11. Víš něco o České republice? 
Moc ne, snad jen mě napadají pojmy jako České království, Habsburkové, třicetiletá válka, Rakousko-Uhersko, první světová válka, ČSR, německá invaze, druhá světová válka, pražské jaro….
Chtěl bych vědět víc!

Láká Vás Brazílie?
Vaše T.

pondělí 26. října 2015

Čechem je ten, ve kterém teče česká krev......

Zdravím, všechny příznivce mého blogu. Po dlouhé odmlce, přináším nový příspěvek. Tentokrát od Griši, se kterým jsem se potkala v Německu. Je to moc příjemný hoch, a myslím si, že jeho příběh stojí za to sdílet:) 
Příspěvek je v originální formě, jak mi ji Griša poslal- v jeho krásné češtině :)
******************************************************************************
Ahoj!
Napsal jsem tento text, aby všichni Češi, žijící v České republice, věděli o nás - etnických Češích, žijících v Rusku.
Jmenuji se Řehoř (Grigorij v ruštině), mám 26 let, a jsem etnický Čech z Ruska: jsem přímý potomek českého mistra sklenařského Františka Kratochvíla, kteřý přijel do Ruska a zůstal tam. Proto je moje rodové příjmení Kratochvíl. František Kratochvíl se narodil v roce 1862 v politickém okresu Pelhřimovském. V roce 1889 byl pozván knížem Aleksandrem Obolenskím pro Bahmětěvskou sklárnu v obci Nikolo-Pestrovka (aktuální Nikolsk, region Penza, Rusko), Gorodiščenské provincie, kraj Penza, jako zahraniční slévač (formař) skla a křišťálu. Pracoval ve sklárně jako slévač. Na konci roku 1889 byl poslán do Petrohradu do Císařské sklárny na školení, kde zůstal až do února 1892, a pak se potom vrátil do Bahmětěvské sklárny. Po příjezdu do Ruské říše udělal chybu v psaní svého jména v ruštině, a příjmení začalo znít jako Kratošvíl. Nekonvertoval k pravoslaví a zůstal věrný Katolické církvi, nedostal ruské občanství, jakož i jeho děti: syn Františka Ivan (Jan) Kratochvíl, který se narodil v roce 1893, také udržel rakousko-úherské občanství. František Kratochvíl zemřel v roku 1914 v Nikolskě. Všichni potomky Františka Kratochvíla jsou Češí, ale mojí české prababičce Aleksandře Kratochvílové v éře stalinistických represí násilně změnilí národnost, jako to bylo měněno také u všech dalších etnických Čechů, kteří bydlelí na území SSSR. Ale vzpomínka na naše český původ zůstala naživu v naší rodině za všech okolností. Já vím, že Česká republika je moje historická vlast a Češí jsou moje domorodné lidí. Mým nejdůležitějším snem a cílem v životě bylo vrátit se do rodné České republiky a být užitečný pro Českou republiku a české občany.
Konečně můj sen se splnil: dostal jsem takzvanou kartu Čecha - trvalý pobyt pro lidi s prokázaným českým původem. Samozřejmě jsem tu kartu neobdržel najednou: nejprve bylo nutné získat potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí, což v mém případě se stalo úspěšné. Pak jsem požádal o přesídlení do České republiky. Jistě jsem chtěl, aby můj sen se splnil, a já jsem se stal součástí české společnosti — přece v Česku žijí moje české příbuzné a přátele, a já jsem spojen s Českou republikou přes nejsilnější pozitivní emoce, prožitky a vzpomínky. Byl jsem však přesto velmi znepokojen, protože jsem dokonce nevěděl, jak budu vítan v České republice: narodil jsem se v Rusku - zemi, se kterou Česká republika má velmi obtížné historické a politické vazby. Kromě toho, největší česká krajanská komunita pochází z Ukrajiny, takže při jednání s některými ukrajinskými Čechy jsem bohužel měl takový pocit, že dokonce i oni mají nějakou předpojatost vůči etnickým Čechům z Ruska. Nicméně, dostal jsem silnou moralnou podporu od svých příbuzných, přátel a členů české krajanské komunity, ku které patřím. Již po mých prvních dnech v České republice jsem měl pocit, že to je moje historická vlast. Když jsem procházel nočnou Čáslaví. Při prohlídce Ústí nad Labem, kde mám ubytování. Při procházce se zatajeným dechem přes Václavské a Staroměstské náměstí a Karlov most, při navštěvě majestátní Jihlavy a tajemného středověkého Pelhřimova. Když jsem procházel naměstím Svobody v Brně, kde jsem studoval, a zejména při návštěvě příbuzných v obci, která se nachází na rozhraní Čech a Moravy - všude jsem cítil přítomnost určité atmosféry domova, pohodlí a relaxaci; atmosféry, kterou jsem nemohl najít ani v Rusku — v zemi, ve které jsem se vlastně narodil a strávil své dětství a dospívání.
Taky domorodé Češi všude zacházeli se mnou jako se svým bez ohledu na to, kde jsem se narodil. Důležité je to, jak dobře uchovávám svou genetickou paměť a kím se opravdu cítím. Ve skutečnosti, v svém srdci cítím se jedinečně Čechem. A jsem opravdu rád, že patřím do české kultury a českého národa - nyní oficiálně - a že je čeština má etnická mateřština. Je mi to strašně líto, ale většina z mých příbuzných, žijících v současné době v Rusku, už si nepamatuje svůj český původ a neumí česky. Stejně jako i mnoho dalších představitelů etnických Čechů v Rusku. Však to není důvod k tomu, žeby jsme na ně zapomenuli, protože oni - ve skutečnosti vše my, všichni ruští etničtí Češí - jsou také součástí českého národa.
Svým příkladem jsem ještě chtěl ukázat, co se dá dělat v případě potřeby přesídlení do historické země za své vlastní peníze a svým vlastním úsilím, bez pomoci speciálních programů. V posledních dnech se začalo objevovat více a více zpráv od ukrajinských krajanských komunit volyňštích Čechů o takzvané "zradě" českých přistěhovalců ze strany vlády ČR. Údajně jde o to, že česká vláda slíbila zaplatit za přesídlení ukrajinských Čechů na státní náklady, a pak títo lidé byli "podvedeni". Podle mého názoru je to pouze výkřiky lidí, kteří hledají čistý hmotný prospěch ze svých kořenů, ode svých českých před, vedoucích k jejich současným rodinám. Protože ten člověk, který se opravdu cítí česky, komu to na češtích lidéch a české zemi opravdu záleží, a který opravdu touži po sjednocení se svou historickou vlastí, ten vždy najde v sobě sílu k návratu do země svých předků bez ohledu na to, co mu za to stane.
Děkuji Vám moc za Vaši pozornost!

PS: Po přečtení mého eseje někdo může vznést námitky proti mně, že nejsem čistý Čech. Z českých předků pry mám pouze prapradědečka a ostatní, to dopadá, jsou Rusové. Tak jaké mám právo se nazývat Čechem? Na co já odpovím: Čechem je ten, ve kterém teče česká krev a který udržel svou českou genetickou paměť. Není tak důležité, kolik krve je v etnickém Čechovi. Přece je téměř nemožné udržovat čistotu krve mimo svého etnického národa. Nejdůležitější fakt je obsazenost této krve, uznání v České republice své historické vlasti a touha žít a pracovat pro dobro České republiky a českého národa.

Tak, co vy a vaše kořeny...? :) T.

neděle 26. července 2015

Díl 13.: Má vlast: Maďarsko/Rumunsko

Maďarská vlajka

Mapa Maďarsko

Tradiční pokrm...viz dále :)
Rumunská vlajka
 Kluž
Mapa Rumunsko

Maďarský student geografie Zsolt, žijící v Rumunsku.

1.      Odkud pocházíš? Můžeš popsat své město?

Pocházím z Kluže, Sedmihradsko (Transylvánie) dnes Rumunsko. Ale narodil jsem se ve městě Medias, právě kvůli univerzitě bydlím teď v Kluži. Je tady více možností, je celkem představitelné, že tady po skončení studií zůstanu, pokud se tedy nerozhodnu přestěhovat do Německa J
Kluž s přibližně 300 tisíci obyvateli je největším městem Sedmihradska a druhé největší v celém Rumunsku. Je také známé jako hlavní město právě Sedmihradska. Je to velmi multikulturní město, žijí tady pohromadě Rumuni, Maďaři i Němci (Sedmihradští Sasové). Díky známé univerzitě (Babes-Bolyai) je to také častým cílem mezinárodních studentů. V roce 2015 bylo město vyhlášeno jako „Hlavní město mládeže“ celé Evropy.

2.       Chtěl bys ve své zemi něco změnit?

Je tady málo pracovních míst, nízké mzdy, slabá infrastruktura a vysoká míra korupce. Bylo by přirozeně dobré, kdyby se to všechno zlepšilo. Práva menšin (např. Maďarů, to se týká i mě) nejsou zajištěna…Nemůžeme oficiálně používat náš mateřský jazyk, jinak budeme potrestáni, stejně tak kdybychom vystavovali své národní symboly na veřejnosti (vlajku, znak, hymnu…).
Sedmihradsko je nejrozvinutější rumunský region, přesto se peníze odtud odvádí do Bukureště a jen malý podíl dostaneme zpět. Z našich peněz se financují nerozvinuté regiony na jihu a východě Rumunska. Tyto problémy by byly vyřešeny, kdybychom měli autonomii, eventuálně nějakou formu samostatnosti. Mohlo by se také uvažovat o podobném modelu jako mají ve Švýcarsku.Sedmihradsko je bohaté na přírodní zdroje, které samotná země  potřebuje k životním kvalitám.
 Na ukázku video v angličtině : http://www.youtube.com/watch?v=1M4FhIjtCKs

3.       Jsi spokojen s politickou situací ve své zemi? Chtěl bys  případně něco změnit?

Ne, spokojený nejsem. Politici se zajímají jen o to, jak získat moc a peníze. V předvolebních kampaních slibují všechno dobré, mnohá zlepšení, jen když budou zvoleni. V příštích deseti letech bude v Sedmihradsku vystavěno 50 km dálnice , místo plánovaných 400 km …a samozřejmě to bude celé prodražené. A tohle je jen jeden příklad z mnoha.

4.       Jaká je vaše kulinářská specialita?

Velmi lahodná specialita je Kürtőskalács neboli trdelník, známý také v zahraničí.
Domácí chléb je také výborný. A také Pálinka neboli pálenka. Často ze švěstek, meruněk, hrušek nebo třešní. Nejlepší je ta, která má  více jak 60 % alkoholu J  (Tož, máme to v Česku podobně, ne? ) J
Maďarské speciality jsou jistě známe i ve světě. Tady se můžeme podívat na přehled:  http://www.buzzfeed.com/anitabadejo/hungarian-foods-the-world-should-know (anglicky)

5.       Jaké máte svátky, vánoční zvyky…?

Ano, jistě J  5.prosince večer se slaví Mikuláš. Děti dostanou ovoce a sladkosti v punčoše, kterou si ale předem musí očistit a upravit.
Na štědrý den (24.12.) přichází anděl, který nám dá dárky pod vánoční stromeček. Po zpívání koled se všichni těšíme na společnou hostinu. Tradiční menu je: zelné závitky plněné mletým masem a zakysanou smetanou- töltöttkáposzta , dort a víno.

O Velikonoční neděli k nám přichází zajíček a přináší vajíčka, sladkosti a jiné dárečky. Máme společný rodinný oběd.
Na Velikonoční pondělí udržujeme jednu maďarskou tradici. Na vesnici chodí mladíci za děvčaty a polívají ve kyblíkem vody ze studně. Pak muži dostanou koláče a nápoje, nejčastěji víno a pálenku. Ve městech se tyto tradice už moc nedodržují. Muži navštěvují příbuzné a ženy „polijí“ parfémem. Také školy mají různé akce tohoto typu. Ženy jim darují koláče, dorty a malované kraslice, které muži sbírají. Malé děti zpívají písně a recitují básně, za to dostanou vajíčka.

Na počátku podzimu je organizováno vinobraní -Szüreti bál. Mladí lidé v tradičních krojích projíždějí vesnicemi  na koních s ozdobenými povozy, hraje tradiční hudba a chystá se večerní sláva. Večer se uprostřed vesnice tancuje, a také se tyto tance vyučují. Potom všichni slavíme, tančíme, pijeme a jíme. Atmosféra je úžasná. Samozřejmě hlavním nápojem je víno.

6.       Co studuješ? A proč studuješ zrovna v Německu?

Studuji geografii turismu. Vybral jsem si Německo, jelikož se němčinu učím už dlouho a chtěl jsem si zlepšit jazykové znalosti.

7.       Můžeš porovnat německou a tvou rodnou kulturu ?

Obě jsou velmi rozdílné. Máme své staré tradice. V Německu jde cítit  vliv „moderního západu“. Neznám žádné tradice, které by byly podobné. Co se týče německých zvyků vybaví se mi vánoční trhy a Oktoberfest.
Němci nejí tak hodně jako my. Například u produktů jako pečivo či uzeniny nemají až tak velký výběr jako u nás.

8.       Co by neměl cizinec dělat/ říkat, když přijede k vám na návštěvu?

Nám Maďarům by neměl říkat Rumuni. Maďaři z Rumunska, Ukrajiny, Slovenska, Chorvatska, Srbska jsou stejně tak Maďaři jako ti z dnešního Maďarska. Jen kvůli nespravedlivým usnesením  ve 20.století se jejich vlastní domoviny odcizily.
Na svou zemi jsem pyšný.

9.       Víš něco o České republice?

V Česku jsem ještě nebyl, ale vím, že je tam dobré pivo a krásná města. Doufám, že ho brzy navštívím.

Tak co, máte chuť na výlet? :)

Vaše T.